Akce

Seznam vložených akcí

PROJEKT OSVĚTIM – SVĚDOMÍ LIDSTVA – PROJEKT PRO ŽÁKY 8. A 9. TŘÍD ZŠ VELKÉ KARLOVICE

Žáci 8. a 9. tříd naší školy se zúčastnili třístupňového vzdělávacího projektu zaměřeného na prožitkovou historii pod názvem Osvětim.
Projekt se skládal s celodenního seznámení s problematikou vyčleňování jedinců z kolektivu a společnosti až ke konkrétním Norimberským zákonům a jejich naplňováním nejenom v Evropě, ale i na našem území v Protektorátu Čechy a Morava.
Druhým stupněm byl osobní kontakt s paní Erikou Bezdíčkovou, která prošla koncentračním táborem Osvětim, přežila pochod smrti a děti se jí mohly zeptat na jakoukoliv otázku, která je osobně zaujala.
Třetí částí tohoto projektu byla osobní návštěva žáků naší školy, v pondělí 24.2.2020, v původním táboře Auschwitz I - Osvětim, následně vybudovaného tábora Auschwitz II neboli Auschwitz-Birkenau. Existoval ještě Auschwitz III, což byl pracovní tábor Monowitz-Buna, kromě těchto tří základních táborů byla jejich součástí i řada dalších pobočných táborů.
Jsem velmi ráda, že se nám tento projekt za podpory vedení naší školy podařilo uskutečnit, protože jak si budete procházet fotografie, uvidíte hned na první z nich citát amerického filosofa, kritika a spisovatele španělského původu Georgeho Santanyana:
„TI, KDO SI NEPAMATUJÍ MINULOST, JSOU ODSOUZENI K TOMU, ABY SI JI ZOPAKOVALI“. A já bych byla velmi ráda, aby k tomu, co jsme viděli, slyšeli a prožili, v souvislosti s největším vyvražděním lidských bytostí již nikdy opravdu nedošlo. Naši žáci byli opravdu výjimeční, svým přístupem k této části novodobé historie přistoupili.
Po návratu domů žáci naší školy psali úvahu na téma toho, co prožili a ráda bych Vás s několika ukázkami s jejich prací a jednou celou prací seznámila. Všechny citace našich žáků jsou bez jakýchkoliv úprav.
„ Obloha byla zatažená a po příjezdu do samotného města byla nálada mezi námi ponurá. Pouhými pár kroky jsme dobrovolně vstoupili na možná nejhorší místo, jaké kdy lidstvo vidělo. Pro nás nepředstavitelné takové živobytí všech těch lidí, kteří tudy prošli nedobrovolně a násilím. Je skoro jaro a my, zimou třepající se skupina dětí, jsme chodili a poslouchali s rukama v kapsách a teplém oblečení, zatímco tehdy měli na sobě jen kus látky…“
„Bylo opravdu zvláštní pocit stát tam, kde lidé umírali, kde se pálila jejich těla, kde se trápili, kde opouštěli svoje rodiny a kde přicházeli o život strašným způsobem. Lidé, kteří přežili, jsou opravdovými hrdiny, je škoda, že Bůh stál pouze za hrstkou z nich.“
„Drncající vlak, zima, mámo místa, puch a strach z toho, že nevíš, kam jedeš. Pořád se snažíš, mít nějakou naději, že všechno bude v pořádku, ale v tom se otevřou dveře od vlaku a první co, vidíš, je ohraničené místo plné vystrašených lidí. Snažíš se být v pohodě, ale opravdu to nejde. Naposledy vidíš svoji rodinu a naposledy věříš v zázrak, který by se mohl stát…“
„Snažila jsem se ne moc ptát, ale spíš vnímat tu atmosféru a představovat si, co se tu asi muselo dít.“
„… Navíc je smutnější, že ti lidé si mysleli, že se jen stěhují a brali si své věci. Němci je obrali o všechno. O věci, svou důstojnost, svou rodinu i o život…“
„ Co pro nás byla „fakt velká síla“ byly hromady ostříhaných vlasů, ze kterých Němci vyráběli látky, také spousta zavazadel a dalších zabavených věcí vězňů. No a to nejstrašnější z celého tábora. Plynové komory, ve kterých skončil život statisíců, možná i miliónů lidí a následně jejich těla ve spalovacích pecích. Slovy snad nejde ani vše popsat, jaká zvěrstva se zde odehrávaly. Nicméně je to velice silný zážitek, na který budu do smrti pamatovat.“
„Nevím, jak někdo mohl dopustit, aby se toto dělo. Lidé, co jeli do koncentračních táborů, jeli rovnou na smrt (uvádí se, že ihned zemřelo asi 80 %)… Nejhorší věc, co může být pro rodiče s dětmi si myslím, že je, když vám to dítě vezmou a vy se musíte dívat na toka, jak to dítě odchází nebo na to, jak to dítě hnedka zabili. Rozhodně bych byl radši, kdyby žádný tábor nebyl a nebyl by ani tento výlet. Ale bohužel s to stalo a jsem velmi rád, že jsem se tam mohl podívat.“
„Tady tohle téma se nedá moc vyhodnotit, ale myslím si, že by se tam měl každý podívat, aby věděl, co se dělo a jaké to bylo hrozné.“
„Díky tomuto výletu jsem si uvědomila, jak hrozné to tady bylo a co tu ti lidé mohli prožívat. Osvětim je prostě peklo na zemi.“
„ Myslím si, že tenhle masakr byl asi největší a nejbrutálnější událostí od existence lidské rasy. Doufám, že už se nikdy nebude nic podobného opakovat. Jsem rád, že žiju v době v jaké žiju.“

Na závěr bych Vás ráda seznámila s celou prací žákyně 9. třídy, Andrey Chudějové: „Měli jsme tu možnost v rámci školy navštívit koncentrační tábor Osvětim. Měla jsem plno očekávání a také velký respekt k tomuto místu. Přece jenom je to místo, na kterém se děly věci, jaké si ani neumíme přestavit. Vlastně nikdo z nás. Bylo divné tam stát, oblečení, s plnými břichy a s vědomím, že můžeme mít cokoli, co chceme. Před pár desítkami let tady totiž lidé, co tu stáli, chtěli pouze jediné – vrátit svůj život zpátky.
Jela jsem tam s vědomím, že to nebude hezký pohled, že ucítíme všechnu to bezmoc a beznaděj, které bylo ve vzduchu víc, než kyslíku. Ale mě zarazila úplně jiná věc: kam až jsou lidé schopni zajít? Co člověka přiměje k takovýmto činům? Vždyť když lidé byli schopni tohle udělat, kde bereme tu jistotu, že se to nebude opakovat? Na tyhle otázky pravděpodobně nikdy nedostaneme odpověď.
Přijde mi to smutné. A teď nemluvím o Osvětimi, holocaustu nebo válce jako takové. Mám na mysli dnešní dobu. Vždyť přece – tohle je jedna z nejhorších událostí, co vlastně lidstvo /za poslední dobu/ zažilo. A my místo toho radši mluvíme o byznysu a všech tady těhle věcech, media nám cpou samé nesmyslné informace a lidé vlastně ani pomalu neví, co se za branami kteréhokoli z táborů odehrávalo. Je podle mě smutné, že se o tom mluví pouze ve škole nebo knížkách, protože takové události by se měly připomínat mnohem častěji.
A jedna věc mi leží pořád v paměti. Co člověka přiměje k takovýmto činům? My v dnešní době nemáme ani ponětí a přijde mi to naprosto nepředstavitelné, co ti lidé zažili. Dny, týdny a měsíce balancovali na hranici života a smrti. A někteří se na to dívali, rozdávali rozkazy a spokojeně kývali hlavou… Proč?
Když si to uvědomuji, není mi z toho nejlíp. Vždyť přece kdo říká, že se nic podobného nemůže stát znova. Kdo by tomu zabránil? Nikdo – jako tenkrát? A všichni známe větu: historie se opakuje.“
Je velmi pozoruhodné, jak dospělé, inteligentní a výstižné jsou postřehy vašich dětí. Lenka Denkocy, učitelka dějepisu


   Fotky pro tuto akci v ve fotogalerii